Vzpomínky Erika Lehnsherra 2/2

4. prosince 2014 v 15:05 | Caroll |  X-Meni
Druhá část. A pokud se budete hezky snažit a komentovat, už brzy bych mohla přidat další jednorázovku, ale na téma Avengers. :3 Ale teď si užijte tohle.
Opakuju upozornění - VĚK. HRANICE - 15+ !!!



Ihned jsme vyskočili na nohy a vyrazili. Byl jsem rozzuřený. Tak my jedeme do Ruska kvůli němu a on mezitím jede útočit na nás?! Dorazili jsme však pozdě. Většina vojáku CIA byla mrtvých. Darwin byl mrtvý a Angel se přidala k Shawovi. A z většiny betonové budovy zbyla jen suť a naši mutanti byli v šoku. Seděli před budovou a hned, co jsme vylezli z auta Raven skočila Charlesovi kolem krku. Bodl mě osten žárlivosti, i když jsem věděl, že je pro Charlese jako mladší sestra.

"Zařídil jsem, aby vás odvezli domů." řekl Xavier ostatním.

"Ale my nechceme domů." oznámil Bunchee. "Proč?" zeptal se profesor.

"Alex nepůjde do vězení." . "Zabili Darwina." poznamenal Alex.

"I proto musíte pryč. Je konec." stál si za svým Charles. "Darwin je mrtvý, Charlesi. Nemůžeme ho ani pohřbít." řekla smutně Mystique.

"Můžeme ho pomstít." řekl jsem.

"Eriku, pojď stranou." řekl Charles a já poznal, že se zlobí. "Jsou to děti." řekl a ani se na mě nepodíval. Naklonil jsem se k němu. "Ne, byly to děti. Shaw má armádu, potřebujeme ji taky."

Podíval se stranou, než se otočil na ostatní a prohlédl si je. "Je nezbytný výcvik." Přesvědčil jsem ho.

"Pro všechny, ano?" . "Jo." odpověděli jednohlasně.

"Ale ne tady. I když to postaví znovu, jsme tu v ohrožení." řekl Hank. "Bojím se, že nemáme kam jít." dodal.

Pozoroval jsem, jak se Charles usmál. "Ale máme." A vyrazili jsme. Nastoupili jsme všichni do minibusu se vším, co nám zbylo a nebylo zničené a Xavier nás odvezl k něčemu, co by se dalo srovnat s palácem a vystoupili.

"To je tvoje?" zeptal se Bunchee. "Ne, je to naše." odpověděl Charles.

"Teda Charlesi.. Jak si mohl přežít.. V takovém nedostatku." rýplnul jsem si.

"Snažila jsem se mu to pokud možno ulehčovat." řekla Raven a Charles ji vzal kolem ramen a dal jí pusu na čelo. V tu chvíli jsem měl tisíc chutí vytrhat jí všechny ty falešné vlasy. "Pojďte, jdeme na prohlídku." řekla a to jí zachránilo, jinak bych se asi neovládl. Hned, jak jsme si každý vybrali pokoj, pomáhal jsem ostatním rozvíjet své schopnosti. Ale i já musel trénovat. Vytáhl jsem Charlese, aby šel se mnou. Oblékl jsem si šedou mikinu a tepláky a vyrazili. Vzal jsem s sebou obyčejnou zbraň, dal ji Charlesovi a jeho ruku i se zbraní si přiložil k čelu.

"Určitě?" zeptal se. "Jo." kývl jsem nadšeně.

"Tak jo." zhluboka se nadechl a já čekal na výstřel. On se ale stáhl. "Ne. Promiň, ale nemůžu takhle zblízka střelit někoho do hlavy. Zvlášť ne přítele." řekl.

Popadl jsem jeho ruku a znovu si přiložil hlaveň k čelu. "Neblázni, ta kulka mi neublíží." Stále jsem držel jeho ruku, nechtěla se mi pustit, byla tak příjemná... Vytrhl se mi.

"Když víš, že ti to neublíží, tak to pro tebe není žádná výzva. Kde je ten chlap, co chtěl zvednou ponorku?" zeptal se. Sklopil jsem pohled.

"To bylo něco jiného." podával mi zbraň, tak jsem si ji vzal a pokračoval. "To by chtělo správnou situaci, chce to hněv." odpověděl jsem.

"Hněv ti stačit nebude." podotkl.

"Předtím mi na všechno stačil." Přistoupil ke mně blíž. "Jo, a taky tě málem zabil. Pojď." Šťouchnul do mě loktem a rozeběhl se k okraji betonového plotu. "Zkusíme větší výzvu."

Následoval jsem ho.

"Vidíš?" ukázal na obrovský satelit asi 300 metrů před námi. "Zkus to otočit na nás." Pohlédl jsem na něj. Povzbudivě na mě mrkl. Pokusil jsem se tedy v sobě probudit hněv a dal ruce před sebe. Celý jsem se třásl, po čele mi stékaly kapičky potu, ale satelit se nehnul ani o centimetr. S vyheknutím jsem se opřel o chladivý plot a těžce oddychoval.

"Víš," ozval se za mnou telepat. "Myslím, že soustředění leží někde mezi hněvem a klidem." pohlédl jsem na něj. "Nevadí, když..?" ukázal prsty na svůj spánek. Zavrtěl jsem hlavou. Hned na to jsem ucítil, jak se moje bariéry skrývající všechna má tajemství hroutí. Teď věděl úplně všechno. V mysli se mi objevila myšlenka, vzpomínka na mou matku, jak sedíme doma v bezpečí, povídáme si a zapalujeme svíčky. Charles přestal.

"Co jsi mi to udělal?" zeptal jsem se.



"Jen jsem odhalil tajné zákoutí tvé mysli. Krásná vzpomínka, Eriku, děkuju." odpověděl.

"Ani jsem nevěděl, že tam je." řekl jsem a otočil se zpět na satelit. Pozvedl jsem jednu ruku směrem k němu. Cítil jsem se uvolněný, plný energie a štěstí. Satelit se začal pomalu otáčet, dokud nebyl čelem k nám. Radostně jsem se zasmál a pohlédl na telepata, co se mezitím přesunul vedle mě. Ten se však mračil a koukal do betonu před námi.

"Co se stalo?" zeptal jsem se.

"Eriku, ty zábrany.. Proč jsi je tam měl?" špitl váhavě a já jakobych ochrnul. Polil mě studený pot a trvalo mi, než jsem zase našel svůj hlas.

"Myslím, že to víš." řekl jsem nakonec. Konečně na mě pohlédl a těkal očima po mém obličeji, hnedal nějakou přetvářku, ale nenašel ji, nemohl. Vše, co jsem cítil bylo upřímné.

"Jak? Kdy? Proč?" vychrlil ze sebe Charles. Jen jsem pokrčil rameny a sklopil pohled. Telepat se obrátil k odchodu. Stačil udělat jen jeden krok, protože jsem ho chytl za ruku.

"Pusť mě, Eriku. Nedělej to ještě těžší." řekl a snažil se mi vytrhnout. Já ho však popadl za ramena a otočil ho čelem k sobě. Nečekal jsem na jeho reakci a rovnou jsem ho vzal za bradu a naléhavě ho políbil. On nejspíš šokem pootevřel ústa, tak jsem se chopil šance, proklouzl jazykem dovnitř a prozkoumal každé zákoutí. Chutnal tak sladce. Natiskl jsem ho na sebe, nehledě na jeho protesty a užíval si ohnivé vlny a jiskření přebíhající po mých zádech. Otevřel jsem oči a setlak se s těmi Charlesovými. Zarazil jsem svou činnost a váhavě rozdělil naše ústa, ale nepustil jsem ho. Čekal jsem, že mi začne nadávat, křičet, jaký jsem úchyl. Přece jen, dnešní společnost tyhle vztahy dost tvrdě odsuzovala. Místo toho mě objal. Sundal ruce z mé hrudi, kterými se mě snažil odstrčit, omotal mi je kolem krku a bradu si položil na mé rameno. Doslova mi svou reakcí vyrazil dech. Ale příliš jsem se neostýchal, objal ho kolem pasu a vdechoval jeho vůni. Nevěděl jsem, co se mu honí hlavou, na to tu byl expert on, ale byl jsem čistě šťastný. Na chvíli jsem zapomněl na svou pomstu, díky němu. Jemně se ode mě odtrhl, urovnal si oblečení a usmál se. Úsměv jsem mu oplatil a váhavě ho vzal za ruku. Málem mi srdce vyskočilo z hrudi, když si se mnou propletl prsty a stisknul moji dlaň. V tu chvíli na nás z okna zavolala Moira.

"Hej! Pojďte se podívat na prezidentův projev!"

Rychle jsme se pustili. Nemohla nás vidět, ne z úhlu, jak jsme stáli. Kývli jsme na sebe, že je všechno v pořádku a rozešli se do budovy. Dorazili jsme až do jedné z mnoha společenských místností, kde už byl zbytek našeho týmu a sledovali televizi, kde prezident Kennedy mluvil o jaderných bombách v Turecku a o těch, co chtějí Rusové umístit na Kubu. Říkal, že pokud tato loď s jadernou zbraní překročí hranici stanovenou USA, Sovětský Svaz vyhlásí válku Spojeným Státům. Sledoval jsem Charlesův napnutý výraz, mračil se a přemýšlel.

"A tam najdeme Shawa." Ujal jsem se slova.

"Jak to víš?" zeptal se mě Havok.

"Chce, aby z konfliktů dvou velmocí vznikla třetí světová. Neponechá nic náhodě." odpověděl místo mě můj telepat.

"A je po diplomacii." dodal jsem s úsměvem. "Radím vám, dobře se vyspěte." řekl jsem a s posledním pohledem na Charlese odešel do svého pokoje. Po celý zbytek dne jsem si četl nebo jen tak zíral do stropu a přemýšlel. Nejvíce nad Charlesem a nad nadcházajícím dnem, kdy můžeme všichni umřít. Musel jsem ho ještě předtím vidět. Neváhal jsem ani na okamžik a zvedl se z postele. Charlesův pokoj byl v úplně jiné části sídla, kterou obýval jen on. Všude bylo ticho, tak asi nejspíš všicni spali, ale přesto jsem šel krokem zloděje. Dveře do jeho pokoje byly mírně pootevřené a zpoza nich se linulo světlo. Ještě nespal. Neslyšně jsem je trochu víc pootevřel a vklouzl dovnitř. Seděl ke mně zády u pracovního stolu a něco sepisoval. Byl do toho tak zabraný, že si ani nevšiml, kyž jsem byl těsně za ním. S leknutím nadskočil, když jsem ho zezadu objal kolem ramen a bradu si opřel o důlek na jeho rameni.

"Eriku, málem jsem z tebe dostal infarkt!" vyčetl mi.

"Promiň. Co to sepisuješ? Poslední vůli?" zeptal jsem se rejpavě a kývl k rozdělaným deskám.

"Jen jeden článek o mutantních genech." odpověděl a znovu se rozepsal.

"To jako vážně? Zítra možná všichni umřeme a ty píšeš článek pro nějaký časopis?" zeptal jsem se nevěříčně.

"No.. jo. Snažím se nějak odreagovat, abych na to nemusel myslet." odpověděl s pokrčením rameny.

"Vím o lepší činnosti na odreagování." zašeptal jsem mu do ucha a políbil ho na krk. Cítil jsem, jak se zachvěl, jen jsem nevěděl, jestli touhou nebo odporem.

"Eriku.. Nech toho." Jeho hlas zněl jinak než normálně. Jakoby právě uběhl maraton a snažil se ho rozdýchat. Vzal jsem to jako výzvu a znovu přitiskl rty na jeho krk a polaskal kůži jazykem. Charles tlumeně zavzdychal a víc se mi nastavil. Nejspíš jsem objevil jeho tajné místečko. Znovu jsem se přisál k té jemné pokožce, dokud mě Charles nevzal za bradu a nepodíval se mi do očí, nejspíš svádět vnitřní boj, ale pak mě políbil. Ztuhnul jsem a nebyl schopen se pohnout, ale když můj telepat zatlačil jazykem proti mým zubům, na nic už jsem nečekal a začal mu vášnivé polibky oplácet. Aniž by přerušil polibek se Charles postavil, obešel židli a natiskl se na mé tělo, až jsem slastí zasténal do jeho úst. Vítězně přihmouřil oči, tak jsem ho za trest trochu kousnul do rtu. Zatímco jsme bojovali o nadvládu jazyků, tlačil jsem na jeho boky, aby couval, dokud jsme se neocitli u postele, na kterou jsem ho položil a hned ho zalezl svým tělem. Za stálého líbání jsem mu jeden po druhém rozepínal knoflíky u jeho modré košile, dokud nebyly všechny rozepnuté. Trochu se nadzvedl, abych z něj mohl vrchní část oděvu sunda a nechat ji spadnout někam do postele. Zůstal jsem hledět na jeho nově odhalenou bezchybnou kůži broskvové barvy a jemně prsty přejížděl po jeho žebrech, dokonalém bříšku a vypracovaných prsních svalech. Byl tak dokonalý. Právě ožívaly všechny mé nejtajnější sny a touhy. Nejspíš slyšel, nad čím přemýšlím, protože se lehce zavrtěl a jeho tváře zíslay červený nádech. Sklonil jsem se těsně k jeho obličeji.

"Jsi překrásný, Charlesi." zašeptal jsem a znovu ho políbil. Cítil jsem, jak mi pomalu vyhrnuje můj černý rolák, tak jsem rozpojil naše ústa, aby mi ho mohl přetáhnout přes hlavu a hned na to mě překulil pod sebe a usadil se na mém podbříšku. Líbila se mi tahle hra o nadvládu. Dovolil jsem mu, aby prozatím zůstal nahoře, přece jen se mi to líbilo víc, když se pokoušel přebrat iniciativu. Každý jeho dotek prsty na mé hrudi mě pálil a neuvěřitelně vzrušoval. Sám jsem ho hladil po bocích a bříšku. Sklonil se, aby mě políbil, ale místo toho se nechtěně svým klínem otřel o ten můj. Oba jsme se naráz zarazili a hleděli si do očí. Zkusmo jsem se nadvezl a otřel se vybouleninou o tu jeho. Tiše zavzdychal a přivřel oči. Tolik nás to vzrušilo, až jsme se o sebe navzájem začali třít. Už po několikáté jsem se hladově přisál k jeho jemným rtům, jako kdyby na tom závisel můj život. Sténali jsme si do úst, přiráželi proti sobě boky, dokud jsem ho opět nepřekulil pod sebe. Aby nemohl nic namítat, okamžitě jsem se přisál k jeho citlivému krku.

"Eriku.." zašeptal toužebně, až mi v klíně zapulzovalo vzrušením. Opustil jsem jeho krk a přesunul se k bradavkám. Každou jsem polaskal jazykem, ale mezi zuby jsem je nebral, nechtěl jsem mu ublížit. Od nich jsem si prolíbal cestičku přes ploché bříško až k lemu jeho kalhot. Rozepnul jsem knoflík, stáhl zip a i se spodním prádlem ho oblečení zbavil. Kochal jsem se pohledem na celou tu dokonalost a mé vzrušení ještě zesílilo, když jsem očima zakotvil na jeho chloubě. Byla trochu kratší a štíhlejší než ta moje, ale i tak byl jednoduše dokonalý. Jako anděl. Podíval jsem se mu do tváře, abych viděl jeho reakce, když jsem se ho konečně dotkl. Zprudka se nadechl, když jsem ho prsty těsně obemkl a stáhl předkožku. Chvíli jsem zůstal jen u tohohle a sledoval, co se mu líbí. Nevydržel jsem to ale dlouho, musel jsem ho ochutnat. Sklonil jsem se tedy k jeho vzrušenému klínu a na plocho olízl sametově hebký žalud.

"E-Eriku..." zasténal můj Charles mé jméno a kousl se do ruky. "Ne, chci tě slyšet." napomenul jsem ho a rozehrál v jeho klíně své umění. Přejížděl jsem po citlivém otvoru na vrcholku, zajížděl za předkožku a druhou rukou mu masíroval varlata. Zamiloval jsem si jeho sténání, jak s sebou škubal v návalech slasti. Takhle jsem si ho chtěl pamatovat už napořád. Po dlouhém provokování jsem ho konečně vzal celého do úst až ke kořenu a potlačil dávící reflex.

"Aach.. Eriku!" vykřikl, když jsem začal pohybovat hlavou nahoru a dolů. Rukou, kterou jsem mu masíroval varlata jsem přejel v rýze mezi dokonalými půlkami a zatlačil na drobný otvor jeho konečníku. Cítil jsem, jak se stáhl.

"Šhht.. uvolni se, neublížím ti." pronesl jsem ochraptěle a dál se věnoval laskání jeho údu. Když trochu povolil, zatlačil jsem na vstup do jeho těla prstem a vsunul ho, co nejdál to šlo. Chvilku jsem pátral v jeho útrobách, až jsem konečně našel cíl.

"C-Co to bylo? Zopakuj to." přikázal mi zadýchaně a já mu rád vyhověl. Jeho vyvrcholení jsem oddaloval, musel jsem se udělat s ním. K prvnímu prstu jsem přidal ještě druhý a mezitím si nenápadně sundával zbytek oblečení. Zase jsem oddálil vyvrcholení, až Charles výhrůžně zavrčel. To mě rozesmálo.

"Mám rád tvůj smích." pronesl tiše Xavier, až jsem ho skoro neslyšel. Naklonil jsem se k němu.

"Neboj, teď už to dokončím." řekl jsem stále ještě pobaveně a vytáhl z něj své prsty. Do dlaní jsem si vyplivl co nejvíce slin a potřel jimi svou chloubu. Nechtěl jsem ho zranit, ale nic lepšího jsem v tu chvíli neměl. Tak moc jsem po něm toužil. Roztáhl jsem mu nohy od sebe a přiložil špičku na jeho otvor. Zlehka jsem přitlačil, dokud žalud nezmizel vevnitř. Viděl jsem Charlesův zamračený výraz a jak si okusoval spodní ret, tak jsem se volnou rukou znovu začal věnovat jeho přirození. Docela to pomáhalo, už nebyl tak křečovitě sevřený, a tak jsem už bez přestávky do něj pomalu zajel až po kočen. Byl tak horký a úzký! Musel jsem být jeho první muž, o tom nebylo pochyb. Začal jsem se opatrně kolébat v bocích a zaměstnal jeho rty dalším z nespočet vášnivých polibků, který mi ihned začal oplácet. Jeho ruce se rozutekly po mých zádech a drsně mě nehty škrábal do ramen. Zrychlil jsem tedy tempo, měl jsem pocit, že každou vteřinou exploduju. Trochu jsem se bál, že to Charlese bolí, ale jeho slova mezi naším líbáním jako 'víc' a 'rychleji' mě přesvědčila o opaku. Rozpojil jsem náš polibek a soustředil se jen na přírazy, které byly stále prudší a rychlejší. Mé steny se mísily s těmi telepatovými. Cítil jsem, že co nevidět vyvrcholím, a tak jsem uchopil milencovo náčiní a v rytmu přírazů mu ho zběsile honil. To můj Charles déle nevydržel a s křikem se mi udělal do ruky. Jeho útroby se stáhly natolik, že jsem neměl šanci se pohnout a právě ta těsnost mě dovedla až do extáze. Svalil jsem se naň, ale dával jsem si pozor, abych ho moc neumačkal. Opatrně jsem z něho vyklouzl, položil se vedle něj a objal ho. Dal jsem mu pusu do vlasů a konejšivě s ním kolébal.

"Miluju tě." zašeptal jsem do jeho vlasů. Pozvedl hlavu a pohlédl mi do očí. "Já.. Já tebe taky, Eriku." špitl váhavě. Byl tak roztomilý, když byl v rozpacích. Ale já byl v ten moment nejšťastnějším mužem pod sluncem.

Jenže další den se vše změnilo. Před ostatními jsme se museli tvářit jakoby nic a celá situace na moři se trochu zvrtla. Zabil jsem Shawa a Charles to cítil, protože byl v jeho mysli. Když jsem obrátil rakety, co na nás vypálili Rusáci a Američani, Charles mě zastavil. Když po mně Moira začala střílet a já omylem zasáhl mého Charlese. Tolik mě to mrzelo. A tenkrát mě od sebe odehnal, což mě zlomilo ještě víc. Převzal jsem velení nad Shawovými mutanty a ještě se k nám přidala Raven a to Charlese zničilo úplně.

Ale já se ho jen tak nevzdám, i když mě teď nenávidí. A ani tohle ubohé vězení mě nezastaví. Protože ty jsi moje světlo..




Čekám na vše názory! :3
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 krabiceplnapribehu krabiceplnapribehu | Web | 4. prosince 2014 v 22:10 | Reagovat

Jsem z toho unešený! Jako kdybys četla moje myšlenky! :D Vždycky jsem si říkal, že mezi nima je nějaká skrytá chemie nebo něco, taková zvláštní jiskřička nějakého citu většího, než by byla jen pouhá přátelská náklonnost :) Děkuju za jednorázovku, moc se mi líbila, jen škoda, že je to tak krátké - Všechno, co mě baví, je pro mě krátké :)

2 Kléir Kléir | E-mail | 13. prosince 2014 v 19:10 | Reagovat

:3 O:) Vííííc takových příběhů

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama