Vzpomínky Erika Lehnsherra 1/2

4. prosince 2014 v 15:00 | Caroll |  X-Meni
Ahoj, ahoj, ahoj! Snažím se své sliby plnit a proto už teď před Vánoci vydávám povídku, která mi dala celkem zabrat a je to zatím nejdelší jednorázovka, co jsem kdy napsala! Má dohromady 12 A4. Prosím, berte na vědomí následující informace:
Téma: X-Men: První Třída
žánr: vzpomínky, yaoi, shonen-ai, romantika, akční, OOC
pár: Charles Xavier/Erik Lehnsherr pohled: Erik
Věk. hranice: 15+ !!!
popis: Zaslepen touhou po pomstě se Eric Lehnsherr vydává zabít svého trýznitele z minulosti Sebastiana Shawa. Zabrání mu v tom ale zajímavý Charles Xavier, který do jeho temé mysli přinese světlo.



Vzpomínky Erika Lehnsherra

Často vzpomínám. Vzpomínání je to jediné, co mi zde zachovává zdravý rozum. Mé vězení nazývají Pentagonem, ale pro mě je to jen hromada betonu bez kousku železa. Železo, kov... Jak mi tyhle věci chyběly. Chyběl mi ten pocit moci nad kovem, jak dělal vše, co jsem chtěl. Ale to nebylo to jediné, co mi chybělo. Ze všeho nejvíc mi chyběl ON. Charles Xavier. Můj kamarád, přítel, milenec... Který do mé temné mysli zaslepené nenávistí vnesl světlo. Za celý můj život plného týrání Sebastienem Shawem v Auschwitzu, které mi zanechalo hluboké šrámy na duši a které vyplnila zlost a touha po pomstě. Myslel jsem, že takový budu až do smrti, že člověka jako jsem já štěstí nepotká. Maximálně rychlá smrt po pomstě na Shawovi. Ale tu noc se mi změnil život.

Bylo to skoro 9 let od té noci, kdy jsem zjistil, jakou loď Shaw obývá a neváhal ani minutu. Už dlouho jsem si představoval, jak vezmu nacistickou minci, kterou mě poprvé zkoušel a přitom zabil mou matku a provrtám mu jí lebku.

Jeho loď byla luxusní, ale on si na luxus vždycky potrpěl. Zatím jsem v potápěčském oblečení čekal v pobřežní vodě na vhodný okamžik útoku. Když už jsem usoudil, že mě při vkrádání se na palubu nikdo nehodí zpět do moře, pomalými tempy, abych moc nezčeřil vodu, jsem se vydal k boku bílé lodi. Chytil jsem se lana zavěšeného po celém obvodu lodi a nenápadně vykoukl nahoru. Shaw tam stál zády ke mně a povídal si s nějakou blondýnou. Využil jsem jeho nepozornosti a vyhoupl se na palubu. Moje boty však vyvolaly zadunění na plochém dřevě a tak se na mě nepřítel zprudka otočil. V jeho očích byl nejdřív šok, pak uvědomění a nakonec posměšný úšklebek.

"Eriku?"

"Přišel tě zabít." řekla blondýna a mou hlavou najednou projela ostrá bolest, která mě srazila na kolena. V mysli se mi začali objevovat vzpomínky na koncenták a Shawovo mučení a pokusy. Vytáhl jsem z pouzdra nůž a hodil ho směrem na Shawa, ale ta žena ho chytila svou diamantově zbarvenou rukou. Poté ke mně přiskočila a praštila do hrudi, až jsem odletěl přes palubu. Tam jsem se chvilku vzpamatovával, než jsem se rozhodl pro jiný postup. Když to nešlo tělo na tělo, musel jsem použít vzdálený útok. Zaměřil jsem kotvu lodi, vytrhl ji ze dna moře a hodil ji na loď. Hlavní paluba se rozbořila pod její silou, až trosky létaly ven přes okraj do moře. Shaw tam už ale nebyl, vbíhal do chodby ve středu lodi. Nechal jsem ji kotvou obejmout železným řetězem a strhával ji k sobě, až se celé horní patro zřítilo.

Nastala chvilka klidu a já už chtěl pomalu slavit vítězství, ale to by se pode mnou nemohla rozsvítit světla. Ponorka? Napadl mě šílený nápad. Zaměřil jsem ponorku a pokoušel se ji zvednout. Místo toho mě ta síla vtáhla pod vodu a táhla za ujíždějícím plavidle. Vlny do mě narážely, vzduch mi pomalu docházel, ale já se nehodlal vzdát. Když v tom mě zezadu popadly čísi ruce. Chtěl jsem se vetřelce zbavit a uhodit ho loktem, ale to by se mi v mysli nesměl ozvat cizí hlas.

"Dost, přestaň, utopíš se. Vím, jak je to pro tebe důležité, ale musíš přestat. Prosím, Eriku, uvolni svou mysl."

Poslech jsem ho a nechal se vytáhnout na hladinu. Hned po nadechnutí jsem neznámého odstrčil, ale on mě nechtěl pustit.

"Nech mě, nech mě!" opakoval jsem.

"Dost Eriku!" . "Kdo seš?" . "Jsem Charles Xavier." . "Ty... Dostal ses do mý hlavy!"

Donutil se mě na něj podívat. "Ty máš svoje triky a já zase svoje. Jsme stejní!"

Zarazil jsem se. "Nejsem jenom já?" zeptal jsem se.

"To teda ne." Pousmál se. Kývl na mě, abych za ním plaval k lodi. Poznal jsem, že patří CIA. Vylezli jsme na palubu, dali nám obyčejné šedé ručníky a měl následovat výslech, ale můj 'zachránce' je zarazil se slovy: "Jindy, teď si potřebujeme odpočinout.", a odvedl mě pryč z lodi k dodávce, kde už seděli další dva agenti - obtloustlý muž s kulatými obroučky n nose a s neprůstřelnou vestou na těle, na které se na provázku houpal odznak CIA a žena měla hnědé kaštanové vlasy po ramena, úzký obličej a na příliš hubeném těle to samé jako první agent. Vpluli jsme na zadní sedadla.

"Tohle je agentka Moira McTegrtová a tohle je náš veliten Oliver Platt. Tohle je Erik Lehnsherr." představil nás navzájem a já jen kývl na pozdrav. "A já jsem Charles Xavier. Telepat." Podal mi pravačku na potřesení rukou. Při stisku jeho dlaně bez jediného mozolu jsem poznal, že tenhle chlap nikdy nemusel makat rukama. Ale připadal mi zajímavý.

Jakmile nás přivezli na místo, které vypadalo jako pevnost, zaparkovali vedle dalších desítek stejných aut a odvedli nás hlavním vchodem a přes několik chodeb do něčeho, co vypadalo jako laboratoř. Tam se k nám připojila mladá blondýnka, která skočila Charlesovi kolem krku. 'Takže zadaný...', pomyslel jsem si trochu zklamaně. Nad vyvýšeném place vysel model letadla a za ním kluk sepisoval nějaké papíry. Mohlo mu být tak maximálně 20 let. Velitel v černém se ujal slova.

"Vážení, tohle je Hank Mccoy. Mozek naší operace."

"Aa, další mutant mezi námi." pronesl nadšeně telepat, ale soudě dle Oliverova výrazu zvážněl. "Oh, vy jste nevěděl.. Hanku, je mi to líto."

"Hanku?" zeptal se velitel, aby se ujistil, že je to pravda.

"Neptal ses mě na to."

"A co je tvoje schopnost, jsi superchytrý?" zeptala se Raven.

"To ano, Harvard dokončil v patnácti letech." řekl Xavier.

"Jo, jenže to není všechno." řekl Hank stydlivě.

"Jsi mezi svými, Hanku." Podpořil ho telepat. Hank si vyzul boty a sundal ponožky. Místo obyčejných nohou měl ruce, které však byly dobře propojené se zbytkem noh. Se salktem vzad se spodníma rukama chytil okraje modelu letadla. "A je to." Všichni kromě mě se zasmáli a pomalu jsme se rozešli do svých pokojů. Když už jsem pevně věřil, že všichni tvrdě spí, tichým krokem jse se vydal do kanceláře vedoucího. Byla nezamčená, proč taky, když v budově nebyl žádný nepřítel? "Naivky..." ušklíbl jsem se. Nepozorovaně jsem vklouzl dovnitř a začal prohledávat šupláky a štosy se složkami. Vytáhl jsem složu s názvem Sebastian Shaw, strčil ji do svého hnědého kufříku a zamířil ven z budovy. Udělal jsem asi pět kroků, než mě zarazil hlas... Jeho hlas.

"Podle toho, co o tobě vím jsi tu vydržel celkem dlouho."

Otočil jsem se na něj. Noci byly chladné a jeho tváře měly růžový nádech, musel tu na mě čekat dlouho. "A co o mně vlastně víš?" Zeptal jsem se ostře.

"Všechno, Eriku." pousmál se.

"Takže i to, že mi to vadí." Otočil jsem se k němu zády a chtěl vyrazit. "Promiň mi, Eriku, ale viděl jsem, co ti Shaw udělal."

Zarazil jsem se.

"A cítil jsem i tvoje muka. Rád ti pomůžu." Chvilku jsem nad tím přemýšlel a uchechtl se.

"O nic se tě neprosím." Podíval jsem se na něj.

"Ale včera se ti moje pomoc hodila. Teď neodcházíš jenom ode mě. Tady je šance být součástí něčeho většího, než jsi ty sám." Přešel ke mně kousek blíž. Byl dost přesvědčivý. "Nebudu tě tu držet. Mohl bych... ale nechci." dořekl a při otáčení k odchodu se mi díval do očí. Nebyla to jeho slova, co mě přesvědčilo. Byl to on sám. Měl jsem potřebu poznat tohohle tvrdohlavého a chytrého telepata blíže.

"Shaw má přátele," promluvil ještě než zmizel v budově. "I ty je potřebuješ."

Rozhodl jsem se zůstat. Už jen z čisté zvědavosti. Dokument jsem vrátil tam, kam patřil a šel si na těch několik málo hodin lehnout. Probudil jsem se kolem deváté, hodil na sebe černý rolák a kalhoty a vyrazil zjistit, co se kde děje. Zaslechl jsem hlasy z vedoucího kanceláře. Byl tam i Charles.

"...Najdete pro nás další mutanty." Slyšel jsem doříct Platta. Objevil jsem se ve dveřích."Co když nebudou mít zájem?"

V Charlesově tváři se objevil radostný úsměv. "Eriku! Takže zůstaneš?" Trochu jsem se pousmál a kývl. Můj zrak padl opět na velitele. "Jestli má být objeven nový druh, ať ho najdou jeho blízcí. S Charlesem je najdeme, ale bez agentů."

Velitel začal protestovat. "Je to moje operace, můj přístroj. Charlesovi nevadí že je v tom CIA, nemám pravdu?"

Charles se na mě zhluboka zahleděl, než odpověděl - pro mě - překvapivě. "Ne. Omlouvám se. Jdu s Erikem."

Srdce mi z toho poskočilo radostí. Radostí?! Znal jsem vůbec radost? Cítil ji někdy? Ne. Určitě to bylo jen chvilkové překvapení. Charles s Oliverem se zvedli z židlí a jí spolu s nimi zamířil ven. Před námi se objevila obrovská koule, kerá připomínala golfový míček. Po ocelových schodech jsme se dostali dovnitř. Uvnitř 'míčku' byla obrovská místnost s dírou na stropě ve středu a přesně pod ní stupínek se zábradlím a okolo něj spoustu monitorů, u kterých stál Hank. Na zábradlí bylo držadlo s něčím, co vypadalo jako helma, ale trčelo z ní desítky drátů a hadiček. Charles si šel stoupnout na stupínek.

"Tenhle přístroj jsem nazval Cerebro. To je španělsky mozek." Charles se uchechtnul nasadil si helmu na hlavu. Hank pokračoval: "Zvýší to funkce tvého mozku a mutanty, které vybereš, tenhle počítač napíše jejich souřadnice, kde se právě nacházejí."

Přišel jsem blíž k telepatovi. "Jsi hezký pokusný králík." rýpnul jsem si.

"Nekaz to, Eriku." Odbyl mě a já se tiše zasmál. Hank k němu ještě přistoupil, aby helmu zkontroloval.
"Tak jo, co kdyby sis oholil hlavu?" zeptal se.

"Ne, to neudělám." Odpověděl Charles a Hank se s povzdechem vrátil k přístrojům.

"Připraven?" Telepat jen kývl na souhlas. Hank stisknul několik tlačítekm, až se dráty na helmě zajiskřily a hadičky rozsvítily. Xavier vydal bolestný sten a zprudka se chytil železného zábradlí. Těžce oddychoval a očima těkal do prázdna před sebou.

"Funguje to!" zvolal radostně Hank, když viděl inkoustové souřadnice naskakující na papír. Charles se jen s těžkým oddychováním uchechtnul a dál se soustředil na hledání mutantů. Netušil jsem, jak to dělá, co vidí, co cítí, ale věděl jsem, jak chutná naše moc na plné obrátky. Jako ten nejsladší med s tím největším opojením jako droga. A věděl jsem, že to teď prožívá on. Přístroj najednou přestal psát souřadnice a Charles se s bolestivým výkřikem sesunul k zemi. Hned jsem k němu přiběhl a sundal mu helmu. Přiložil jsem ucho na jeho hruď. Dýchal. Hank přiběhl chvilku po mně s nějakou injekcí.

"Podrž mu hlavu nahoře!" rozkázal mi a jí si dal telepatovu hlavu do klína. "Co to je?" Kývnul jsem na injekci.

"Adrenalin." Odpověděl, sundal plast z jehly a nechal trochu tekutiny vystříknout ven. Poté mu na předloktí proklepl žílu a celý obsah vakcíny vpustil dovnitř. O chvilku později se Charles s leknutím a otevřením očí trhavě nadechl. Nejdřív pohlédl na mě, pak na Hanka a zase zpět na mě.

"Co se stalo?" zeptal se a snažil se posadit. Pomohl jsem mu podepřením zad rukoou a klekl si vedle něj.

"Mnoho tvé telepatické síly, na kterou jsi ještě nebyl připravený. Ale neboj, budeš v pohodě, budeme trénovat." řekl Hank, zatímco mu baterkou kontroloval zrak a měřil prsty tep.

"Jaké to bylo?" zeptal jsem se. Podíval se na mě modrýma očima a pokusil se o úsměv, ale vzhledem k jeho stavu to spíš vypadalo jako škleb.

"Jako výbuch. Viděl jsem všechno. A všechny. Cítil jsem je a slyšel jejich myšlenky. Zaměřil jsem se jen na mutanty. Normální lidé zšedli a viděl jsem jen barevné mutanty. Budou ty souřadnice stačit, Hanku?"

Hank se vrátil ke stolu s papírem a odtrhl ho. "Snad ano. Zaměříme se na ty, co jsou k nám nejblíže a jejich schopnosti by se k nám hodily." dořekl a začal je kroužkovat.

"Chceš se jít vyspat?" zeptal jsem se. "Ani náhodou. Mám teď tolik energie, že nemám chuť přestat. Vyrazíme hned." Navzájem jsme na sebe kývli. Začal jsem ho mít upřímně rád. Jako kamaráda, bratra. V životě jsem neměl moc lidí rád, kromě mé matky. Ale tohle bylo jiné. Záleželo mi na něm. Měl jsem potřebu ho chránit. Podali jsme zprávu veliteli a nasedli do auta. Já za volant a Charles vedle mě. Trvalo nám několik dní najít všechny vyvolené. Nejdřív jsme vyrazili do striptýzového klubu v jednom z kubánských měst. Tam jsme našli a přesvědčili striptérku jménem Angel Salvadore. Měla na zádech křídla jako vážka a uměla je zamaskovat jako tetování. Další byl taxikář Armando Muňoz, který se uměl absorvovat jakýmkoli podmínkám. Kvůli třetímu mutantovi jsme museli jen do vězení. Byl v samovazbě, jmenoval se Alex Summers a uměl ovládat laserovou sílu. A poslední člen do našeho týmu byl kluk Sean Cassidy, co měl schopnost ohlušujícího křiku. Společně s ním jsme dorazili na základnu CIA a nechali jsme je, aby si zvykli na nové prostředí. Další den ráno mě Charles vytáhl na schody před sochou Abrahama Lincolna na šachy. Jen jsme se tak váleli a povídali si.

"Stále na ně musím myslet. Na duše těch, kterých jsem se dotkl. Jsou pořád se mnou. Jsme u zrodu něčeho velkého, viď? Pomůžeme jim."

"Vážně?" přerušil jsem ho. "Identifikae, tou to začíná. A končí shromážděním, experimentováním.. a vyhlazením." dořekl jsem a pohlédl na něj.

"Teď už ne. Máme nepřátele. Shawa a Rusy. Potřebujou nás." mluvil s přesvědčením v hlase. Z nějakého důvodu jsem věřil jeho přesvědčení. Z rozjímání nás vyrušila Moira, že máme jít s ní.

"Získali jsme informaci, že Shaw se má setkat s ruským ministrem obrany v jeho sídle. Odlet letadla je za hodinu." říkala nám cestou. Procházeli jsme náměstím, když jsme uslyšeli hluk vycházející z jednoho z velkých oken, které bylo rozbité. Naše nové mutantské posily si udělaly mejdan.

"Co se to tady děje?!" rozkřikla se Moira. Všichni přestali dovádět. "Kdo zničil tu sochu?" zeptala se a ukázala prstem na rozpůlenou ohořelou železnou sochu někoho.

"To byl Alex." Uchechtl se Sean.

"Ne, Havok. Teď je to Havok. A myslíme si, že ty bys měl být profesor X," ukázala Raven na Charlese. "A ty budeš Magneto." ukázala na mě.

" 'Výjimeční'." poznamenal jsem ironicky a rozešel se dál.

"Čekám od vás víc." Pronesl Charles ostře, až mě to udivilo.

Už jsem věděl, že Shaw chce rozpoutat válku, jen nikdo nevěděl proč. Chopili jsme se šance a já. Charles, Moira a několika vojáky jsme se vydali do Ruska. Jakmile jsme přistáli na soukromém vojenském letišti v Moskvě, nasedli jsme do ošuntělého dřevěného nákladního auta, který nás měl propašovat až k sídlu ministra. Jeli jsme dlouho lesem, cesta drncala a já seděl vedle Charlese. Po očku jsem ho nenápadně sledoval a snažil se nemyslet na to, jak modré jsou jeho oči a jak asi chutnají jeho ústa. Nikdy v mém životě mě ženy nepřitahovaly, sem tam jsem měl nějakou nezávaznou noc s mužem, naprosto bez citů. Ale tenhle chlap jich ve mně dokázal vyvolat tolik během tak krátké doby. V hlavě jsem měl chaos, který jsem zatím nejspíš úspěšně schovával za barikádami v mé mysli. Charles si jich musel všimnout, ale asi to považoval za barikády, které měly schovat vzpomínky na Auschwitz, protože se choval úplně normálně.

"Omlouvám se, tohle není na mapě." řekla Moura skrz díru na místě spolujezdce při pohledu na závoru a ruské vojáky.

"Za všech okolností se chovejte normálně." přikázal jí telepat a zavřel přepážku. Vypadalo to, že má plán.

Zastavila nás kontrola, co vezeme a kdo jsme. Slyšel jsem, jak si s řidičem rusky povídají, dokud nechtěli ukázat nákladní prostor.

"Nehýbejte se!" řekl Charles vojákům. Náš řidič otevřel dřevěné dveře a voják nahlédl dovnitř. Zadržel jsem dech a čekal na útok. Ale ten nepřišel. Voják jen těkal po vnitřku a neviděl pro něj nic zvláštního. To Charles.

"Je tam něco?" zeptal se jiný voják, co stál u předku auta. "Ne, nic tu není." odpověděl mu první a nechal zavřít dveře. Úlevně jsem vydechl a poplácal Charlese po stehně. Při tom doteku jsem ucukl, jakoby mě zasáhl elektrický proud. Rychle jsem schoval ruku do kapsy u bundy, abych nemusel vnímat ten brnivý pocit.

Dorazili jsme na konec silnice tak, aby ze sídla nebylo naše auto vidět a tajně se přes les dostali na místo, odkud bylo sídlo dobře vidět. Mezi námi a domem byl jen dlouhý lán pole. Leželi jsme na zemi, v ruce dalekohledy a sledovali helikoptéru, která zrovna přistávala před domem. Z něj vystoupila blondýna Emma Frostová, Shawova pravá ruka.

"Kde je Shaw?" zeptal jsem se.

"To nevím." odpověděl Charles. Mezi námi ležela Moira, za což jsem byl rád, jinak nevím, jak bych se choval, kdybych byl natisknutý k tomu skvělému tělu telepata. "A kdybych se na ni napojil, dozví se, že jsme tady. Něco zkusím." dořekl Charles a položil si prsty na spánky. Chvíli se soustředil a já ho nenápadně pozoroval. "Shaw nepřijel." řekl nakonec. "Co uděláme?" zeptal se.

"Teď už nic." odpověděla Moira a začala se spolu s vojáky zvedat k odchodu. "Chtěli jsme Shawa, mise končí."

"Ani náhodou!" řekl jsem, ale ona mě chytla za ruku. "Eriku!"

"Vždyť je to jeho pravá ruka. To mi celkem stačí."

"CIA napadne dům ruského ministra? Jste blázen."

Uchechtl jsem se. "Nejsem CIA." řekl jsem a vytrhl se jí.

"Eriku!" houkl na mě Charles, ale ani ten mě nezastavil. Dostal jsem se pomocí ostnatého drátu přes vojíky a poslední dva vojaky také, než jsem se dostal až k domu. V domě jich taky bylo pár, ale ani ti mi nedělali problém. Přede dveřmi, odkud se ozývaly hlasy mě dohnal Charles, ale to už jsem vtrhnul dovnitř. Na posteli seděl ministr v nějaké iluzi a o kousek dál seděla polonahá Emma. Rus se probral z iluze, ale Charles ho uspal. Blondýna se postavila a vzala na sebe diamantovou podobu.

"Nesnaž se mi dostat do hlavy, hochu. Když jsem v tomhle, nic ze mě nedostaneš." řekla a nejspíš k němu něco vyslala, protože se bolestně zašklebil. Frostová chtěla utéct, ale společně jsme ji popadli a přitiskli k nohám postele. Poručil jsem kovu, aby ji znehybnil. Jeden kus jsem jí nechal omotat kolem krku a nechal svírat víc a víc.

"Eriku..." řekl Charles šeptem na znamení, abych přestal. Ale já nechtěl přestat, ovládala mě zloba. Její diamantová ochrana začala praskat. "Eriku, už dost!"

Tentokrát jsem ho poslech, ale nechal ji svázané ruce. "Je tvoje. Diamantovou podobu už si nevezme. A pokud ano, trochu do ní ťukni." řekl jsem a šel si nalít pití, co se nabízelo na stole. Charles si zatím klekl a začal číst její mysl. Sledoval jsem je.

"Nádhera, že?" řekla, když přestal. Ten pohlédl na mě. "Je to horší, než jsme si mysleli." řekl s obavami v hlase a obrátil se zpět na Emmu.

"Půjdeš s námi. CIA tě bude chtít vyslechnout."

"Pochybuju. Teď řeší vážnější problém." usmála se škodolibě. Telepat se jí znovu podíval do hlavy.

"Panebože... Shaw je v naší základně CIA."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kléir Kléir | E-mail | 13. prosince 2014 v 18:57 | Reagovat

€: Užasná povídka :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama