Touha nebo něco víc?

30. prosince 2014 v 20:40 | Caroll |  Avengers
Zdravím. Dle slibu Vám přináším novou jednorázovku, tentokrát na téma Avengers. Zdálo se mi to uprostřed trochu nudné a proto jsem vám nakonec přinesla ještě něco.. peprnějšího. ^^ Užijte si to a budu moc ráda za vaše názory.
Téma: Avengers
žánr: yaoi (kluk+kluk+sex), menší rejp (ne úplně dobrovolný sex), shonen-ai, romantické
pár: Loki/Hawkeye pohled: Loki
věk. hranice: 15+ !!!
popis: Hawkeye je pod mocí Lokiho teseraktu. To znamená, že musí splnit všechno, co Loki bude chtít. A Loki po něm touží a hodlá toho využít. Ale co následky? A co když se Bůh Lsti najednou nevyzná sám v sobě?



Touha nebo něco víc?

Skrýval jsem se ve Skotsku v jednom z mnoha luxusních pronajatých domů. Nebylo tu moc lidí okolo a to se mi vzhledem k mé pozici dost hodilo, když mě hledaly celé Spojené státy. Ve sklepním prostoru v domě jsem nechal udělat profesorovu laboratoř, aby mohl co nejrychleji dokončit zařízení pro teserakt na otevření brány mé armádě. Midgarďané se mi hnusili, ale bylo v tom jisté pokušení ovládnout Thorovu oblíbenou planetu. A také v tom byl jistý druh pomsty za život v jeho stínu slávy, všemi opovrhován a nevlastním bratrem šikanován. Avengers mi připadali k smíchu - vědecky upravení samolibí idioti v ještě hloupějším oblečení a přesvědčení, že dokážou spasit svůj ubohý svět. Byli to vlastně vyvrženci společnosti, kteří se nedokázali dohodnout a nedali se nazvat týmem. Byli o to slabší, jelikož jsem měl jednoho jejich člena ve své moci. Můj roztomilý Clint Barton alias Hawkeye. Moje pravá ruka. I když byl pod mocí mého teseraktu, byl charismatický, ale i tak se choval jako socha. Jako robot. Bez žádných emocí v obličeji, hlase, postoji těla... Nikde. Frustrovalo mě to a rozčilovalo. Dal bych cokoliv za pohled na nějakou jeho emoci, která by mě nechtěla zabít.

Zrovna jsem si chystal koupel do vany, která vypadala spíš jako menší bazén a nacházela se vedle mé postele s nebesy. Luxus se mi líbil, obzvlášť, když za něj chtěli něco tak primitivního jako jsou peníze. Věděl jsem, že jsem je ukradl, ale když tahle planeta měla být co nevidět má, tak proč ne?

S uvažováním nad mou strategií jsem se vysvlékl z černo-zeleného hábitu a vnořil své sněhově bílé tělo do horké vody s pěnou. Bylo to příjemné, uvolnit své ztuhlé tělo a užívat si aroma vanilky. Už zítra jsem měl rozjet svůj plán v Německu - nechat se zajmout Avengers a u nich rozčílit Hulka. Clint měl mezitím získat látku z meteoritu na dokončení profesorovi práce. Možná zítra zemřu - všechno bylo možné - a proto jsem se rozhodl pro menší večerní rozptýlení. Nechal jsem si k sobě zavolat Hawkeyeho, který jinak spal. Byl to vskutku okouzlující pohled na jeho rozespalou tvář, rozcuchané vlasy a menší malátnost. Jeho duhovky byly zbarveny modrou barvou teseraktu, což mě trochu mrzelo, protože jeho přirozená modrá byla krásná. Jako oceán. Jeho postoj byl ovšem stejný jako vždy - vojenský, bez špetky pohybu a čekajíc na rozkazy.

"Volal jste mě, pane?" promluvil. Alespoň jeho hlas byl stejný, i když taky bez emocí. Byl hluboký, melodický a já ho rád poslouchal.

"Ano, Clinte. Chci, aby ses svlékl a vlez sem za mnou." Přikázal jsem. Bez mrknutí oka a bez váhání si sundal vestu, černé tričko a stejnobarevné kalhoty i se spodním prádlem a pomalu vlezl do horké vody. Sednu si však asi metr ode mě. "Pojď blíž." Řekl jsem mu s úsměvem. Šoupnul se trochu blíž, až se naše stehna téměř dotýkala. Tělem jsem se otočil k němu a usedl do tureckého sedu. Prohlížel jsem si se zájmem křivky jeho bezvýrazného obličeje. Pohledem jsem sjel níž přes krk s vystouplým ohryzkem na odhalenou hruď plnou svalstva a nespočtu jizev. Jeho ramena byla široká, paže pevné a silné s vystouplými žílami. Zbytek těla se nacházel pod vrstvou pěny.

"Chci, abys mi vyprávěl o Avengers. Co o nich víš a jaký s nimi máš vztah. Nic nevynechávej." Rozkázal jsem a při poslouchání jeho příjemného hlasu jsem mu rukou přejížděl po ramenu a paži. Kůži měl jemnou, až na nějakou tu hrubost jizvičky a já měl chuť se jí dotýkat navěky. V klidu, bez agentů v patách a s někým krásným. Nemiloval jsem ho, jen jsem po něm toužil. Ale věděl jsem vůbec, co to je milovat?

Aniž by měl šanci si toho všimnout, přesunul jsem se za něj a opřel si jeho záda o svou hruď. Hlavu jsem si dal na jeho důlek mezi krkem a ramenem.

"To stačí. Teď mi prozraď něco o sobě. Co máš rád, co tě baví a… po čem toužíš." Zašeptal jsem mu do ucha a něžně skousl jeho lalůček.

"Jsem Clint Barton, krycí jméno Hawkeye. Je mi 31 let a pocházím z Kanady. Absolvoval jsem vojenskou školu a byl posílán na mise, dokud si mě nevybral generál Fury. Ten mě dal do týmu s Natašou Romanoffovou a od té doby jsme plnili ty nejtěžší mise. Mám rád čtení knih, trénování s lukem a chvíle, kdy si můžu odpočinout." Dokončil.

"Něco jsi vynechal, Clinte." Řekl jsem, zatímco jsem mu prsty přejížděl po hrudi a hrál si s jeho bradavkami. Trochu se chvěl a to se mi líbilo. "Pověz mi, po čem toužíš?" zeptal jsem se zvědavě a kousal ho do ramene.

"Po svobodě. Po normálním životě s někým po boku na nějakém pěkném místě, třeba u moře. A normálně žít." V jeho hlase jsem zaznamenal smutek. Snad první emoce, kterou za celou dobu pod mocí teseraktu projevil. Dokázal jsem to pochopit, soucítil jsem s ním. Věděl jsem, jaké to je nemít svobodu, být pořád něčím stínem a poddaným.

"S kým bys chtěl strávit zbytek svého krátkého života?" optal jsem se a okusoval při tom jeho klíční kost. Chvěl se čím dál víc. Ale neodpověděl. Vzal jsem ho za bradu, abych mu viděl do tváře. Na ní měl zamračený výraz, jak se snažil potlačit sílu teseraktu. Proti němu však neměl šanci. "Odpověz mi!" rozkázal jsem ostře.

"Nataša Romanoffová." Procedil skrz zuby.

Nadzvedl jsem obočí. "Černá vdova? Miluješ ji?" zeptal jsem se s trochou žárlivostí v hlase.

"Ano." Odpověděl.

"Tak proč si jí nenabídl společný život?" Pustil jsem jeho bradu a vrátil se zpět do původní polohy.

"Protože pro ni je její práce její život." Řekl opět posmutněle. Nechtělo se mi to dál poslouchat, ta ženská se mi nelíbila. Nevěděl jsem proč, ale vadilo mi, jak o ní Hawkeye mluvil s takovým uznáním a láskou. Chtěl jsem se uvolnit a přijít na jiné myšlenky.

"Teď mi pověz, můj milý Hawkeyei, co máš rád v sexu?" zeptal jsem se narovinu a zintenzivněl laskání jeho těla. Drsně jsem přejížděl po jeho hrudi a bříšku, ale níž jsem nezašel. "Chci znát všechno, tvá citlivá místa, jak chutnáš a chci okusit tvé útroby." Zašeptal jsem mu poslední slova do ucha a nečekaje na jeho odpověď jsem mu zajel rukou do klína. Škubl sebou a procítěně zasténal. I když byl pod mocí teseraktu, tomuhle se nemohl ubránit. Fyzicky musel cítit úplně všechno. Jak bolest, tak i rozkoš. "Přijdu si na to sám." Rozhodl jsem se nahlas. Jemně jsem ukazováčkem přejížděl po otvoru na vrcholku jeho žaludu a přejížděl mu rty po krku. Vždy, když jsem jimi zavítal těsně pod jeho ouško, sebou trošku trhl a tak jsem se zaměřil hlavně tam. Opřel se o mě celou vahou a hlavu si opřel o mé rameno. Potěšil mě svou reakcí a proto jsem se rozhodl pokročit dál. Trochu jsem ho nadzvedl, abych ho usadil na svá stehna před své nedočkavé náčiní. Přetočil jsem ho, aby byl čelem ke mně. Jeho tváře byly lehce zarudlé a tiše pootevřenými ústy oddychoval.

"Polib mě." Přikázal jsem. Sklonil se k mým rtům a lehce se o ně otřel, než se k nim přisál a jazykem pronikl dovnitř. Díval jsem se na jeho chvějící se zavřená víčka s dlouhými řasami, dokud jsem nezatlačil jeho jazyk tam, kam patřil a začal ho vášnivě líbat. Držel jsem ho za zátylek a lehce sebou škubnul, když se jeho dlaně objevily na mé hrudi. Byly plné mozolů z tvrdé práce, ale zároveň tak příjemné a teplé. Překvapil mě svou reakcí, tohle teserakt ovlivnit nemohl, takže to znamenalo, že to dělá z vlastní vůle, i když jen podvědomě. Opět jsem sjel rukou do jeho klína a začal ho pomalu zpracovávat. Hawkeye se odtrhl od mých úst a táhle zasténal. Opřel se čelem o mé rameno a rukama mi sevřel paže.

"Chci, aby sis všechno tohle pamatoval," začal jsem šeptat do jeho ucha. "Jak se ti to líbilo, co jsi mi dělal, to, jak jsi sténal mé jméno a… hlavně závěr dnešního večera." Dokončil jsem. Zatímco jednou rukou jsem ho stále zpracovával v pravidelném tempu, druhou jsem mu sjel v rýze mezi půlkami a zatlačil prstem na jeho dosud nedotčený otvor. Nejspíš úlekem stáhnul svaly.

"Podvol se." Rozkázal jsem. Snažil se mi vyhovět, ale věděl jsem, že takhle obranně reaguje jeho tělo. I když jsem mu působil rozkoš, stále tam byla podvědomá obrana, i kdyby tohle dělal dobrovolně. Každopádně jsem zatlačil prstem, co nejdál to šlo. Cítil jsem, jak byl napjatý a nehty mi drtil paže, ale jinak nevydal ani hlásku. Znal jsem lidské tělo dokonale, takže mě nepřekvapilo, když s sebou škubnul a zasténal. Otíral jsem se bříškem prstu o drobnou uzlinku nervů v jeho konečníku a on se o mě začal třít. Objal mě kolem krku, víc se na mě namáčkl a třel se svým údem o ten můj. Vzdychal jsem společně s ním, fyzická touha s mocí teseraktu zastínila jeho zdravý rozum, kterým se tolikrát předtím bránil mým rozkazům. Chtěl jsem, aby měl jen ty hezké vzpomínky, proto jsem si dával na jeho přípravě tolik záležet. Voda, ve které jsme byli, tomu hodně pomáhala, a tak jsem po nějaké chvíli usoudil, že je čas přejít k závěrečné fázi. Vyndal jsem z něj prst, navedl ho nad svůj nedočkavý úd a nechal ho pomalu dosedat. Věděl jsem, že ho to bolí, ale nehrozilo žádné zranění a proto jsem pokračoval, dokud se jeho půlky nedotkly mých stehen. Vyplňoval jsem ho do posledního detailu, cítil, jak mě horké stěny obepínají tak těsně, až jsem málem vyletěl z kůže. Než jsem se ale začal pohybovat, musel jsem položit zásadní otázku.

"Pověz mi, můj milý Hawkeyei, chceš mě?" zeptal jsem se a zkusmo do něj poprvé přirazil.

"Lo-ki…" zasténal a zadečkem se mi vybídl.

"Beru to jako ano." Řekl jsem, chytl ho za boky a začal do něj táhlými pohyby přirážet. Zaryl mi nehty do zad a jeho sténání do mého ucha zesílilo. Tolik mě vzrušoval, až jsem dostal chuť to dokončit na příjemnějším místě. "Drž se mě." Zašeptal jsem. Obmotal mi nohy kolem pasu a stiskl mě pevněji. Vstal jsem z bazénku, až z nás pršela voda, ale to mě nezastavilo v tom, abych přešel k prostorné posteli a složil ho do měkkých přikrývek. Hned jsem ho zalehl a pokračoval v přirážení. Přisál jsem se k jeho citlivému místu pod uchem a následně ho políbil na rty. Pravou rukou jsem sjel do jeho klína a začal ho uspokojovat v rytmu přírazů.

"Loki…" zasténal.

"Ano, Clinte?" zeptal jsem se a pokračoval ve své činnosti. "Je něco, co mi chceš říct?" hleděl jsem do jeho očí zabarvených modří teseraktu.

"R-Rychleji…" řekl a následně zasténal, když jsem mu vyhověl. Vítězně jsem se usmál a pak se soustředil už jen na naše uspokojení. Sladil se s mými pohyby, naše mokrá těla se o sebe třela a potřeba se zvyšovala. S rychlostí přírazů se vystupňovaly i pohyby mé pravačky, což lukostřelec déle nevydržel, prohnul se jako luk a s výkřikem se mi udělal do dlaně. Mně stačilo ještě pár zběsilých pohybů, než jsem ho následoval do extáze slasti. Svalil jsem se naň a vydýchával ten nejsilnější zážitek v mém životě. Vystoupil jsem z něj a položil se vedle do promáčeného povlečení. Než jsem se nadál, už jsem se vznášel v říši snů…

Ráno přišlo dřív, než jsem čekal. Ostré světlo slunečních paprsků mi vlezlo pod oční víčka a nepříjemně štípalo. Jinak jsem se cítil příjemně rozbolavělý a odpočatý. Protáhl jsem se na posteli, ale vedle mě nikdo nebyl. Nejspíš se vrátil zpět do svého pokoje. Vstal jsem z postele a popadl svůj zelený hábit. Než jsem si ho však stačil obléknout, spatřil jsem svůj odraz v obrovském zrcadle. Na pažích a bělostných zádech jsem měl škrábance, místy ještě krvavé. Uchechtnul jsem se tomu a radši se oblékl. Všichni už byli připraveni, Barton už vyrazil a já měl taky, abych odvedl pozornost a rozeštval Avengers. V Berlíně jsem si vychutnal trošek pokory od budoucích podřízených a nechal se zajmout chlápkem v směšném obleku a druhým v kovovém brnění. Trošku jsem předstíral boj, aby mě nepodezírali už ze začátku a nechal se odvést k 'výslechu'. Cestou jsem spatřil to monstrum v lidské podobě a posměšně se na něj usmál. Sebrali mi hůl s úlomkem teseraktu na výzkum a nejspíš si mysleli, že jsem bez ní úplně bezmocný. Zapomněli, že mě mnozí přezdívají Bůh Lsti. I když mě ta Nataša Romanoffová prokoukla a odhalila, proč jsem tam, bylo už pozdě, když se ozval výbuch. Hawkeye to stihl. Mé vězení se otřáslo, dveře se na moment otevřely a já prošel ven. Zrovna se tam objevil Thor, ale místo mě chňapl po mé iluzi a sám se stal vězněm v té směšné cele. Nechal jsem ho spadnout i s celou a doufal, že už se o něj nebudu muset starat. Úspěšně jsem unikl, ale bohužel přišel o Hawkeyeho. Věděl jsem, že brzy procitne a vzpomene si na předchozí noc. Jen jsem netušil, jak se k tomu postaví. Bude mě nenávidět? Nejspíš ano. Bude mě chtít zabít? Rozhodně ano. Ale dokáže to? Pochybuju. Na to si to až moc užil. Mrzelo mě, že už nikdy s ním takovou noc asi nezažiju, alespoň ne tak dobrovolnou.

Poručil jsem Selvigovi, aby svou práci spustil na střeše budovy Stark, v které se hromadila nejčistší energie, která se nám hodila. Stál jsem na střeše a vyčkával. Věděl jsem, že Tony Stark přijde a pokusí se mě zastavit. Sice jsem ho nemohl ovládnout teseraktem, ale oknem prohodit šel. Brána pro mou armádu se otevřela a pomalu do Midgardu vplouvaly posádky Chitorů. A jako vždy v tu nejnevhodnější chvíli přiletěl Thor.

"Bratře! Myslíš si, že tohle šílenství skončí tvou vládou? Rozhlédni se!" rozhlédl jsem se po polorozbořených budovách a prchajících midgarďanech.

"Už to nejde zastavit! Je pozdě." Zahrál jsem zděšeným hlasem.

"Ne, spolu to zvládneme."

Uvěřil mi to. Vytáhl jsem dýku a bodl ho do boku pod brnění. "Sentiment." Řekl jsem opovrženě a naskočil na jednu z létajících lodí. Nezasahoval jsem, spíš jsem jen sledoval dění kolem, dokud mi zrak nepadl na postavu na střeše jednoho z mrakodrapů, držící luk s nasazeným šípem. Setkal jsem se s jeho očima, které už nebyly pod mocí teseraktu. Díval se na mě zděšeně a viděl jsem, jak ztuhnul. Zářivě jsem se na něj usmál a čekal, jestli je schopný vystřelit nebo ne. Šíp vystelen byl, ale těsně mě minul. Zvláštní, Hawkeye přece nikdy nemine. Kouzlem jsem se přemístil těsně za něj a objal ho kole pasu.

"Zdravím, Clinte, jak se máš?" zašeptal jsem mu do ucha. Zprudka se mi vytrhl.

"Nesahej na mě! Cos mi to udělal?!" začval na mě se slzami v očích.

"Nic, co by se ti nelíbilo." Odpověděl jsem a přistoupil těsně k němu. "A ty víš, že se ti to líbilo. Pamatuješ, jak jsi sténal mé jméno a jak jsi spolupracoval? Můj drahý Hawkeyei, nemůžeš nenávidět nikoho jiného než sebe. Ale i přesto doufám, že si to zopakujeme." Řekl jsem a políbil ho. Přitáhl jsem si ho za zátylek a nejspíš naposledy spojil naše rty. Překvapilo mě, když mě hned neodstrčil. Naopak mě objal kolem pasu a namáčkl se na mé tělo.

Odtrhl jsem se od něj zadýchaně a pohladil ho po tváři. "Sbohem, Hawkeyei." Rozloučil jsem se a nechal se zmizet. Přemístil jsem se do Starkovi budovy, kde mě ale zmlátil Hulk tak, že jsem se téměř nemohl pohnout. Thanos lhal. Chitoři nebyli tak silní, jak tvrdil a proto se ti, co zbyli, stáhli zpět do své pustiny. Za tohle mi zaplatí. Ostatní Avengers se připojili k Hulkovi včetně mého Clinta. Ztěžka jsem se posadil a viděl tu zelenou příšeru, jak mi chce zasadit nejspíš mou poslední ránu. Zavřel jsem oči a čekal na bolest. Místo toho přišel křik.

"Ne!!!"

Byl to lukostřelcův hlas. Hulk na poslední chvíli zarazil a pohlédl na Clinta. Ten se však díval na mě. Viděl jsem, jak uvnitř něj zuří bitva emocí. Nakonec se podíval na Hulka. "To stačí. Budeme ho chtít vyslechnout hned a máme výhodu v tom, že je zraněný. Bude spolupracovat." Prohlásil. Ostatní ještě chvilku váhali, ale rozhodli se ho poslechnout. Odvedli mě na základnu S.H.I.E.L.D.u a dali do špinavé cely bez oken a výrazných dveří, ani mi neošetřili rány. Celé tělo jsem měl v jednom ohni, když jsem se uložil na nepohodlnou postel a nepřítomně se díval do stropu. Z jednoho rohu na mě zírala kamera. Z vyčerpání jsem usnul.

Když jsem se probudil, cítil jsem, že mě někdo pozoruje. Nemyslel jsem přes kameru, ale ve skutečnosti. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se po místnosti. Pohled mi padl na siluetu postavy schované ve tmě co nejdál ode mě. Poznal jsem ji.

"Zdravím, Hawkeyei." Pozdravil jsem ochraptěle. "Vědí, že jsi tady nebo tě za mnou poslali sami?" zeptal jsem se a posadil se. Cítil jsem, jak mě propaluje pohledem, avšak s kamennou tváří.

"Nikdo neví, že jsem tu." Jeho melodický hlas protnul nesnesitelné ticho v cele. Bylo pro mě uklidňující ho slyšet.

"A co oni?" ukázal jsem prstem na kameru v rohu.

"Kamufláž. Vidí tam tvůj obrys ležící v klidu na posteli." Řekl. Pokusil jsem se zvednout, ale zarazil jsem se v polovině, protože na mě Clint namířil zbraň. S úsměvem jsem se posadil zpátky a opřel se zády o chladnou zeď.

"Přišel jsi mě zabít kvůli tomu, co se stalo?" zeptal jsem se. Stále na mě mířil zbraní a ignoroval můj dotaz.

"Přišel jsem tě odsud dostat. A ještě chvíli mě budeš štvát a nechám tě tu." Řekl ostře. Nevěděl jsem, nač myslí, ale chopil jsem se šance, když se naskytla. Dostal mě z cely ven, ale při chůzi mě musel podpírat, stále jsem byl dost zraněný, i když mé uzdravování už začalo, ale potřebovalo podporu. Vedl mě tajnými prázdnými chodbami labyrintu, chvilkami jsme zastavovali, protože jsem se potřeboval nadechnout nebo když se Bartonovi něco nezdálo. Nakonec jsme dorazili do garáží s mnoha vojenskými a agentskými auty, do jednoho rychle nasedli a vyjeli.

"Bylo by fajn, kdybys na sebe vzal jinou podobu. Půlka New Yorku tě viděla a nejradši zabila." Podotkl. Moc energie mi už nezbývalo, ale využil jsem ji na podobu nějakého vojáka. Měl jsem zavřené oči kvůli soustředění, ale věděl jsem, že kličkujeme nočními ulicemi. Cítil jsem, jak jsme zastavili, ale hned na to jsem ztratil vědomí.

Probudil jsem se v teplé měkké posteli pod hromadou dek neutrální šedé barvy. Cítil jsem na své nahé hrudi obvazy a stehy na zašitých ranách. Pokusil jsem se pohnout, ale to bych nesměl vedle sebe zaznamenat postavu. Zvedl jsem hlavu a zrak mi padl na střapatou hlavu ležící tváří čelem ke mně. Hawkeye spal. Ztěžka jsem se posadil, hruď mě hrozně bolela, ale snažil jsem se ho neprobudit. Byl roztomilý. Váhavě jsem natáhl ruku a pohladil ho po vlasech. Jeho víčka se zatřepotala a pak na mě pohlédly dvě modré studánky. Zprudka vstal, na patě se ke mně otočil zády a přešel k oknu s roztaženými žaluziemi. Jeho byt byl malý, ale útulný, bez větších zbytečností a v obyčejných barvách. Poznal jsem, že zde netráví moc času.

"Neměl bys být na základně? Určitě se po tobě shánějí." Podotkl jsem a propaloval pohledem jeho záda.

"Vzal jsem si volno. Vzhledem k tomu, že jednu dobu jsem měl z mozku míchaná vajíčka mi to dovolili." Řekl kousavě. Shodil jsem nohy přes okraj postele a usadil se na jejím okraji.

"Takže teď jsem tvůj vězeň?" uchechtl jsem se. Neodpověděl. "Teda, ne že bych si stěžoval." Dodal jsem.

Probodl mě pohledem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. "Zůstaneš tu, dokud se neuzdravíš. Pak vypadneš." Pronesl a s posledním pohledem na mě odešel z místnosti.
Každý den se následující týden odehrával stejně. Ráno přišel se snídaní, v poledne s obědem, večer mi pomohl do sprchy a převázal zranění. Z koupelny se vždy vytratil dřív, než jsem stačil něco říct. Rány už jsem měl skoro zhojené a při jejich hojení jsem si spoustu věcí uvědomoval. Že se celý den těším, až Clint vejde do dveří. Že se cítím prázdný, když není v mé přítomnosti. Že po něm toužím čím dál tím víc. Že ho musím ochraňovat. Při měnění obvazů jsem si užíval jeho doteky, jeho soustředěný pohled i to občas nepoživatelné jídlo, co sám připravoval. Nevěděl jsem, co to znamená. Lásku jsem nikdy nezažil, jen touhu, ale tohle nebyla pouhá touha. Bylo v tom něco víc. A děsilo mě to.

Většinu času jsem trávil v jeho pokoji, ale sem tam jsem se šel projít po jeho bytě, dokud mě ovšem zas nezahnal zpátky se slovy 'musíš odpočívat'. Nesnažil jsem se utéct, stejně jsem neměl kam jít. Bez teseraktu ne. A netěšil jsem se na to, až budu muset odejít. Snad to nebude nějak brzy.., pomyslel jsem si.

Při večerním měnění obvazů byl tichý jako vždy. Sledoval jsem každý jeho pohyb, jeho soustředěný výraz a doteky hbitých prstů.

"Proč jsi to udělal?" vyhrkl jsem najednou, až mě to sebe samého překvapilo. Dělal, že mě neslyšel a pokračoval v obvazování mé nohy. Chytl jsem ho za ruku a zarazil jeho činnost. Pohlédl na mě svýma čistě modrýma očima. Bez vlivu teseraktu vypadaly jako oceán, až by mi nevadilo se v nich utápět donekonečna. Vytrhl se mi. Dokončil obvazování nohy a při sklízení použitých obvazů a náplastí pronesl: "Hojíš se rychle. Zítra ti už vyndám stehy a pak během několika následujících dní budeš muset odejít." A s těmito slovy odešel z pokoje. Ještě nějakou dobu jsem zíral na dveře, kterými odešel. Nesnažil jsem se ani za ním jít a radši šel s hlavou plnou myšlenek spát.

Probudily mě mé zvrhlé sny. Zvláštní, už dlouho jsem takové neměl, naposledy snad ještě v pubertě. Každopádně se na mě podepsaly stejně jako kdysi - studeným potem, rozpálených tělem a tvrdým 'problémem' pod Clintovými vypůjčenými tepláky. Musel jsem si opláchnout obličej. Vstal jsem z postele a zamířil ke dveřím, co vedly na menší chodbu. Po pravé straně se nacházely dveře do koupelny. Byly pootevřené a zpoza nich se linulo světlo a šum vody. Věděl jsem, že bych se měl vrátit, ale má zvědavost byla větší. Co nejtišeji jsem přistoupil trochu blíž ke škvíře a ještě víc ji pootevřel. Naštěstí nezavrzaly a tak jsem zvědavě nakoukl dovnitř. Ten pohled mi málem vyrazil dech. Clint stál napůl zády ke mně, na jeho nahé snědé tělo sršel proud vody a on ji zaujatě roztíral dlaněmi po své svalnaté kůži.

"To jsem si teda pomohl…" ušklíbl jsem se v duchu, když mi v klíně zapulzovalo vzrušením. Rozhodl jsem se využít příležitosti, i kdybych toho měl později litovat. Neobtěžoval jsem se s oblečením, neslyšně přešel ten kousek k sprchovému koutu a rovnou do něj vešel. Ihned jsem ho zezadu objal rukama kolem pasu, on sebou trhl a vydal krátký polekaný výkřik.

"Můžu se přidat?" zašeptal jsem do jeho nastaveného ucha, když se snažil otočit hlavu a olízl jeho citlivé místečko.

"Pusť mě!" řekl a pokusil se mi vytrhnout, ale proti mně neměl šanci. Otočil jsem ho čelem k sobě, přirazil ho ke zdi sprchy a namáčkl se na něj celým tělem. Oblečení už jsem měl celé promočené, ale to mi nevadilo, protože mi zima rozhodně nebyla. Díky teplé vodě pršící na nás seshora a hlavně díky vzrušení. Přitáhl jsem si ho za vlasy na zátylku k polibku a ignoroval jeho protesty. Až když mi začal docházet vzduch jsem se od něj s obtížemi odtrhl, ale stále jsem na něm byl natisknutý. Zahleděl jsem se do jeho očí a zarazil se. Byly plné slz.

"Proč mi tohle děláš?" zeptal se plačtivě, zatímco mi pěstmi jemně bušil do hrudi. "Proč tě mám neustále v hlavě a nedokážu zapomenout na to, co se stalo?"

Zarazil jsem se. On… na mě myslí? Jednou rukou jsem ho chytil za ruce bušící do mých prsou a druhou ho pohladil po tváři. "Pověz mi, Hawkeyei, co je to láska?" zeptal jsem se.

Přestal sebou cukat, dokonce i brečet a opětoval mi pohled. "Tohle." Řekl jen, trochu se postavil na špičky a políbil mě. Ztuhnul jsem a nebyl schopen zareagovat. Znamenalo to, že mě… miluje? A co to bylo za pocit, co ve mně polibek vyvolával? Po zádech mi přebíhaly ohnivé vlny, na pažích jsem měl husí kůži a toužil jsem, aby tenhle moment nikdy neskončil. Zapojil jsem se do polibku, který se každou vteřinou stával vášnivější. Navzájem jsme prozkoumávali těla toho druhého. Můj Clint mi pomohl z promočeného oblečení, které se šplouchnutím dopadlo na mokrou podlahu. Bylo to k pobavení, že se naše druhé milování odehrálo také ve vodě, ale bylo milionkrát hezčí a… dobrovolnější než to první.

Když jsem se ráno probudil, tentokrát jsem nebyl sám. Hawkeye ležel na boku vedle mě, hlavu podepřenou vlastní rukou a zaujatě mě pozoroval. Napodobil jsem jeho pozici, zkoumal pohledem jeho tvář a prsty přejížděl po jeho paži, dokud jsem je nepřesunul na jeho tvář.

"Miluju tě." Řekl jsem a políbil ho. Díval jsem se do jeho úžasem rozšířených zorniček, které zároveň byly plné štěstí, stejně jako já. Bylo mi jedno, co mě v životě ještě čeká, protože dokud mám jeho, vím, že zvládnu cokoliv. I milovat.

Představa pro koupelnovou scénku. :3
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Adelle Adelle | Web | 30. prosince 2014 v 21:15 | Reagovat

Jé, tohle bylo tak roztomilé! :-D O tomhle pairingu teda slyším prvně, ale líbí se mi to :-D

2 andelsmrt andelsmrt | 30. prosince 2014 v 21:22 | Reagovat

:3 :D

3 Michi Michi | Web | 31. prosince 2014 v 2:56 | Reagovat

Já si pořád nedokážu srovnat Lokiho jako taťku a Hawkeye jako mamku :D Sedí mi to obráceně :D

4 Caroll Caroll | E-mail | Web | 31. prosince 2014 v 11:06 | Reagovat

[3]: Já si právě vůbec nedokážu představit Lokiho jako spodního. :D Max. s Thorem. :D

5 Sophia Sophia | Web | 7. dubna 2015 v 22:47 | Reagovat

Sedí mi to tak, jak jsi to napsala... Úžasný :) moje dvě nejoblíbenější postavi <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama